Někteří si sami vyzkoušeli práci na kávové plantáži, jiní se od prodeje indonéského dřeva dostali k ceněné cibetkové kávě. 

Pražírny vzkvétají i přesto, že kavárny příliš nepreferují lokální dodavatele. "V brněnských kavárnách najdete většinou kávy buď z pražských pražíren, nebo z ciziny," řekla Nikola Knězáčková z pražírny Penerini na Palackého třídě. Před šesti lety našla mezeru na trhu a začala čerstvě upraženou kávu dodávat do kanceláří.

Ročně dováží přes půldruhé tuny kávy, dovozce střídá podle aktuální sklizně. Zákazníci nyní vyhledávají hlavně Indii. "Indie je zlatý střed mezi italským typem chuti a novodobější výběrovou kávou. Tím, že je neutrální, do nugátu, do čokolády, tak uspokojí člověka, který ještě přesně neví, co chce, asi nejvíc," uvedla Knězáčková.

U jejích káv nechybí popis chutí, podobně jako u vína. "Hodně lidí si myslí, že to je káva s příměsí, ale není to tak. Jde spíš o to, aby věděli, že káva nebude například ovocitá, ale spíš do čokolády," dodala. Výsledná chuť je mixem původu, odrůdy a způsobu pražení.

Že je pražení alchymie, ví i Pavel Haninec, který spoluzaložil pražírnu MotMot ve Skácelově ulici. Dvě bratrské dvojice Pavel, Peter, Pavel a Petr se potkali náhodou na vysokoškolských kolejích. S kávou se seznámili při práci na plantáži v Nikaragui. Nasbírali kontakty, koupili pražičku a začali podnikat.

"Spousta lidí nám říkala, že na to jdeme opačně a úplně blbě. Většina lidí si udělá kurz, koupí kávovar, otevře minikavárničku a potom se propracuje k pražení kávy," říká Haninec. V Nikaragui spolu s místními kávu obraceli při sušení, pěstovali, stříhali, roubovali i balili. "Teď doma můžeme říct, že jsme si to opravdu osahali od zrnka až po šálek kávy," dodal.

Brzy chtějí začít s prodejem kávy, která jinde v Evropě není k mání. Dovezli ji od malých farmářů, kteří neprodávají zrna do velkoexpedic. Kávu dovážejí i z jiných zemí, týdně jí upraží zhruba 100 kilo. Pražičku mají přímo v kavárně, lidé tak mohou zjistit, že oproti obecným předpokladům voní čerstvě upražená káva podobně jako pokosená tráva.

Unikátní kávu dováží i Jakub Fiala z pražírny Kopi Luwak. Při cestách za indonéským dřevem začal budovat kontakty s lokálními farmáři a ptát se po cibetkové kávě. Domorodci cibetky většinou chovali v klecích, nakonec ale našel plantáže, kde cibetky, malé šelmy, žijí volně.

Zrna prošlá zažívacím traktem cibetek nyní do Česka dováží z 12 plantáží. Aby zachoval exkluzivitu kávy, dováží jen 15 až 20 kilo ročně. Zároveň varuje před velkoobchodními praktikami, z prodeje cibetkové kávy se podle něj stal šedý byznys. "Dneska koupíte zelenou cibetkovou kávu ve velkoobchodech po deseti, 20 kilech. To všechno je, když už, tak od cibetek z klecí. Většinou to ale bývá jakákoliv káva. A nejsou na to žádné normy," uvedl Fiala.

Na cibetkovou kávu neexistuje žádný certifikační systém, firmy tak zákazníkovi můžou prodat v podstatě cokoliv. "Je to obchod s důvěrou. I kdyby v tom pytlíku byla Jihlavanka, tak vám nikdo nemůže nic říct. Snažím se proto zveřejňovat i videa, kde je vidět, že to sbírám," řekl ČTK Fiala. Sám aktivně bojuje proti cibetkovým farmám, kde jsou zvířata držena v klecích a kávové třešně, které v přírodě jedí jen jako zpestření jídelníčku, dostávají na úkor jiného krmiva. U indonéské vlády se proto Fiala snaží prosadit ochrannou známku Kopi Luwak Heritage, která zaručí původ cibetkové kávy. První návrh podal před čtyřmi lety, proces se ale táhne.