Jeden z nejvýznamnějších objevů na Moravě za několik posledních desetiletí měli archeologové dlouho na dosah, aniž to ovšem tušili. Malá vyvýšenina u cesty, po které chodili denně k základně na Pohansku u Břeclavi, skrývala pozůstatky rotundy z 9. století. Zhruba půl století po objevu kostela v někdejším velmožském dvorci se tak v letech 2008 až 2011 podařilo odkrýt torzo druhé sakrální stavby na Pohansku. Zjištění archeologů jsou natolik detailní, že umožnila vybudovat repliku rotundy v archeologickém parku v Asparnu an der Zaya v Dolních Rakousích. Dnes odborníci z muzea MAMUZ slavnostně představili výsledek letošních prací.
Většinu známých velkomoravských kostelů archeologové odkryli v 50. a 60. letech minulého století. "Nikdo už v podstatě nepočítal s tím, že bychom mohli rozšířit soubor nejstarších církevních a kamenných staveb v této části Evropy," řekl Jiří Macháček, vedoucí Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Dlouhodobě se věnuje výzkumu na Pohansku a s brněnskými kolegy také radil rakouským experimentálním archeologům při stavbě repliky.
Rotunda stála v severovýchodním předhradí Pohanska, od kterého už archeologové mimořádný nález neočekávali. Zkušený pracovník ústavu Pavel Čáp se však nenechal odradit betonovými základy novodobé stavby, které vyčnívaly nad povrch vyvýšeniny, a v roce 2006 provedl průzkum ručním geologickým vrtákem. Vrty ukázaly, že vyvýšeninu tvoří kameny a kousky vápenných malt – což znamená pro archeology velmi slibný výsledek.
Následovalo geofyzikální měření a pak několik let vykopávek. Díky moderním metodám se podařilo zjistit, jak stavba vypadala a jakým způsobem byla konstruovaná, a to přesto, že kamenné základy byly poškozené a nadzemní část stavby tvořily dřevěné prvky, které se do současnosti samozřejmě nedochovaly. Archeologové však nalezli alespoň otisky organických materiálů ve zbytcích malty či omítek.
Právě kombinace kamene a dřeva je pro rotundu na Pohansku typická. Základní nosná konstrukce byla ze dřeva, i když se kostel díky opláštění a omítkám z vnějšího pohledu jevil jako celokamenný. Nejspíš to byla záležitost prestiže. Se dřevem totiž Moravané běžně a zkušeně pracovali, kámen však byl v době mojmírovských knížat "modernějším" a exkluzivnějším materiálem. "Stavba tak v podstatě spojovala tradiční technologii s tím novým, co přicházelo z jihu, jihovýchodu, z Byzance," popsal Macháček.
Kdo nechal rotundu postavit, už přesně zjistit nelze. Stavebník asi nepatřil k nejvyšším vrstvám, k opravdové velkomoravské elitě, protože rotunda je oproti kostelu na někdejším velmožském dvoře menší a skromnější. Mohl to být představitel některého z ranných aristokratických rodů Velké Moravy anebo třeba významný úředník. Archeologové si zakladatele kostela spojují s vysokým mužem pohřbeným pod podlahou chrámu. Jeho jméno a osud však nejspíš zůstanou navždy tajemstvím.
Archeologické výzkumy na Pohansku pokračovaly i v dalších letech po objevu rotundy. Na obálce nedávno vydaného desátého svazku studií věnovaných tamním vykopávkám je unikátní nález – korálek z horského křišťálu, který má své analogie na Blízkém východě a v elitním prostředí skandinávských Vikingů či pobaltských Slovanů. Může pocházet ze Středomoří, Indie, Íránu, případně z Kavkazu či Černomoří. Ozdobu s horským křišťálem v době Mojmírovců téměř jistě nosila některá pravidelná návštěvnice rotundy, jejíž replika nyní zdobí dolnorakouský archeopark.
